Procházka byla sice krátká, ale velmi poučná. Vyšli jsme okolo 11:00 hodiny a šly jsme směrem do lesíka. Já chtěla jít původně do zamilce na pastvu, protože to tam mám ráda ale Verča řekla: "to že to tam mají rádi lidé, neznamená že se to tam líbí koním. Ti se raději kochají pohledem na přírodu a poznávají nové místa v těch nejhloubějších místech lesa." Asi takhle nějak zněla její slova. Pochopila jsem, že tím pádem zamilec padá. Ten si nechám na jindy. A tak jsme se vydali teda do lesíká, který byl nedaleko útulku. Prvně jsme šly jen tak po cestě. Myslela jsem si, že to bude lehčí, ale ono NE. Bonny se pořád odvracel očima ode mne a dával přednost travnatému porostu a kolemvysejícím listnatým větvím. Mě to docela zamrzelo, protože se nedal zastavit. Ale Verča mi začala povídat o tom, jak si mám vybudovat iu koně respekt. Že to je to první, co budu muset v našem vztahu udělat. Jinak nepostoupíme dál. A tak mi vysvětlila CO A JAK a já jsem se začala snažit. Není to sice lehké, předvídat TO, co kůň zrovna chce udělat, abyste mu v tom mohli zabránit. Ani není lehké, ho vracet zpět, když se nezastaví po vašem povelu... ale to se budu muset všechno naučit. Potom nás Verča vzala na užšší a strmější terén... no nedalo se tomu ani říkat terén, spíče lesní vyšlapaná cestička na svahčitém kopci. Když to neujíždělo mě, tak ujížděl Bonny, ale přece jsme to nějak zvládli. Verča říkala, že je to dobrý na jeho nemocný záda... pak jsme přeskočili potok, a následovala kratší pastva. Tak se pořádně Bonny s Bobanem, kterej byl s Verčou, a narozdíl od Bonnyho svoji "paničku" respektoval napapali a následovala cesta zpátky. Přeskočili jsme si kládu, kupodivu se to podařilo i Bonnymu, kterej byl prý parkurový kůň, ale už je ve starším věku, ten náš dědeček, takže klobouk dolů. Naše cesta zkončila asi po půl hoďce zpátky v útulku. No to víte... byla to moje 1. procházka, tak jsme nemohli jít na dvě hoďky že jo? No a navíc nás s Bonnyčkem čekalo koupání....

Když z oblohy zmizeli všechny mráčky a začalo svítit sluníčko, pustily jsme se do koupání... že budu mokrá, jsme čekala, ale že budu promočená durch a že ortopedický vložky z mých bot budu sušit ještě druhej den, tak to sem si fakt nemyslela.... . Voda v hadici tekla nějak divně.. tlakově nebo co.... a tak z normálního proudu, to vždycky vystříklo a pořád se to opakovalo. Navíc Bonnymu se to moc nelíbilo a tak nezůstal stát na jednom místě... a všude dokolečka se motal.. no a prostě bylo moc práce. Po úspěšném ale MOKRÉM vykoupáním jsem dostala úkol, jít se vysušit s Bonnyčkem do sadu. Na to, že jsme to dostala rozkazem, to byl moc hezký rozkaz, který jsem vykonala moc ráda.

V sadu jsem prvně Bonnyčka nechala asi 20 minut ať se napase a potom jsem se s ním po sadu prošla. Došlo i ke klusu a náhodou, za mnou běžel. Pak se zase pásl a pak jsem šla na ušlapanou cestu, která vedla do kolečka (takovej menší kruh) a zkoušela jsem ten respekt. Pak přišel pán, kterýmu sad "patří" a tak jsme kecali, a kecali a mezitím se Bonny pěkně cpal trávou... Mezitím krásně uschnul a já jsme pořád musela prohrabovat jeho nádherně jemnou a vykoupanou hřívu.... Prach, který jsem z něho ráno nemohla vůbec vyčesat, byl najednou fuč a tak vypadal líp.

Byl to moc pěknej den s Bonnyčkem a v sobotu (zítra) si to doufám užiju ještě víc a doufám, že to bude o něco lepší ten respekt... Záleží pouze na mojí a jeho vůli a snaze.

Díky, že jste věnovali pozornost tomuto článku. S pozdravem Trkanová Pavlína